Wichiten Story-kapitola třináctá

15. března 2012 v 22:47 |  Wichiten Story
Watari(c): Tsugumi Ohba, Takeshi Obata
Rodger(c): Tsugumi Ohba, Takeshi Obata
Mello Mihael Kehl(c): Tsugumi Ohba, Takeshi Obata
Matt Mail Jeevas(c): Tsugumi Ohba, Takeshi Obata
Near Nate River(c): Tsugumi Ohba, Takeshi Obata
L Lawliet(c): Tsugumi Ohba,Takeshi Obata
Misa Amane(c): Tsugumi Ohba,Takeshi Obata
Takade(c): Tsugumi Ohba, Takeshi Obata


Kapitola 13 - Co bych si raději prožila


Noc. Déšť bubnoval na římsu okna. Ležela jsem v posteli a pomalu sledovala kapky deště. V tom sem uslyšela ránu a dva cizí hlasy. Lekla jsem se a pomalu se třásla. Uslyšela jsem těžkopádný krok na schodech-snad to byl otec. Rány jako když se lidé perou. Výstřel. Bála jsem se čím dál víc. Další rychlé pomalé kroky, kroky ženy nejspíš mé matky. Rány, náraz do zdi. Výkřik muže-další výstřel. Rána dopadajícího těla. Rychlé kroky mířící po schodech. Pomalu ani nedýchám. Pozdě. Někdo otevřel dveře mého pokoje. Prudké světlo mi nachvíli překáželo a než jsem se vzpamatovala někdo mě drsně držel za vlasy. Smích dvou mužů. Jeden ,který mě dost nešetrně držel za vlasy se slizce usmál. Nemuseli nic říkat hned jsem pochopila co chtějí udělat. Bránila jsem se, druhého muže jsem prudce kousla do ruky, dostala jsem jen facku. Ten druhý pustil mé vlasy a chtěl mi stáhnout vrchní díl pyžama. Znovu jsem zaútočila svými zuby tentokrát jsem dostala facku, že se mi zatmělo před očima. Po tváři mi tekly slzy. Policejní houkačky bylo slyšet. Dva muži se pokusily utéct. Marně. Těžký dupod policistů je donutil zpanikařit. Dlouhovlasý zrzek se podíval na mě na nůž, co svíral a znovu na mě. Ušklíbl se a bodl. Položila jsem ruku na ránu. Hned jsem věděla, že mě připravil o oko, ale přestala jsem vnímat svět. Temnota ke mně natahovala ruce a já jí vyšla vstříc.

Probudila jsem se v nemocnici, s převázanýma očima. Chvíli jsem jen naslouchala zvukům v pokoji, někdo zakašlal nejinak bylo ticho. Pohnula jsem rukou směrem k očím. "Slečno, počkejte" uslyšela jsem hlas. Nejspíš doktora. "Vím, přišla jsem o oko a rodiče ne? Budu aspoň vidět na druhé"řekla jsem až ledově. " Je mi to líto slečno" řekl znovu ten hlas. "Můžete mi prosím převázat jen levé oko? Nerada mluvím, když nevidím na koho" znovu klidný hlas. Dvě ozvěny kroků, a chvíli převazování a viděla jsem aspoň na jedno oko. Usmála jsem se na doktora, lehla si a usnula jsem. "Wichiten. hej blbko vstávej" ozval se něčí hlas. " Bud zticha Jacku" zavrčela jsem na svého bratrance kterému bylo o šest let více tedy dvacet. " To je lásky k rodině" pronesl sarkasticky. "Budeš bydlet u mě a babičky" řekl jakoby. "S tím jsem taky počítala" pronesla jsem. "No tak poloslepá budoucí mafiánko jedeš si zabalit kartáček na zuby a pyžamo" pronesl a vytáhl mě na nohy. Počkal, až se převléknu do oblečení ,které mi přivezl a vyšli jsme ven. A od té doby začal můj druhý život, dá l-i se to tak nazvat. Zlom, který se nesmaže. Na minulý život vzpomínám jen s jizvou na duši a na těle.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Děkujeme za návštěvu doufáme že se zase u nás zastavíš :)
Design by: ©Serenity2014
Pictures:©Wichiten & Serenity 2014